21 Cdo 5433/2014 – Nejvyšší soud

ECLI: ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.5433.2014.1
Datum: 2015-09-02
Z rozhodnutí: Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. Mgr. V. K., zastoupené JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů č. 1038/20, proti žalovanému Indra-Šebesta v.o.s. se sídlem v Brně, Čechyňská č. 361/16, IČO 26919877…
21 Cdo 5433/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. Mgr. V. K., zastoupené JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů č. 1038/20, proti žalovanému Indra-Šebesta v.o.s. se sídlem v Brně, Čechyňská č. 361/16, IČO 26919877, jako insolvenčnímu správci dlužníka CZECH SALES ACADEMY - vyšší odborná škola a střední odborná škola s.r.o. se sídlem v Trutnově, Polská č. 367, IČO 25262190, o 80.002,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 274/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. srpna 2014 č.j. 26 Co 300/2014-53, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 15.10.2013 domáhala, aby jí společnost CZECH SALES ACADEMY - vyšší odborná škola a střední odborná škola s.r.o. (dále též jen "dlužník") zaplatila 80.002,- Kč se "zákonným úrokem z prodlení z částky 80.002,-Kč od 21.9.2013 do zaplacení ve výši 8,05%". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u dlužníka zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 3.6.2009 jako učitelka, že dne 26.6.2013 dostala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. b) zákoníku práce a že její pracovní poměr u dlužníka skončil uplynutím výpovědní doby dnem 31.8.2013. Žalobkyni vzniklo - s ohledem na použitý výpovědní důvod a dobu trvání pracovního poměru - podle ustanovení § 67 odst. 1 zákoníku práce právo na odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku, které jí mělo být vyplaceno spolu se mzdou za měsíc srpen 2013 ve výplatním termínu dne 20.9.2013 v celkové výši 80.002,- Kč, dlužník však žalobkyni nic nezaplatil. Dlužník namítl, že právo žalobkyně na odstupné bylo již "částečně uspokojeno kompenzací od Úřadu práce ČR - Krajské pobočky v Hradci Králové", když jí bylo podle ustanovení § 44b zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyplaceno 38.437,- Kč. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 23.4.2014 č.j. 9 C 274/2013-33 uložil dlužníku, aby zaplatil žalobkyni 41.565,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. od 21.9.2013 do zaplacení, žalobu o zaplacení dalších 38.437,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejprve dovodil, že žalobkyni vzniklo právo na mzdu a na odstupné ve výši 80.002,- Kč, na jehož úhradu dlužník nic nezaplatil. Úřad práce však vyplatil žalobkyni podle ustanovení § 44b zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) za dobu od 1.9.2013 do 30.11.2013 kompenzaci ve výši 38.437,- Kč, která má "zabezpečit hmotné potřeby zaměstnance, jemuž sice vzniklo právo na odstupné, ale odstupné mu nebylo v zákonem stanoveném termínu vyplaceno"; podle soudu prvního stupně kompenzace - i když to z ustanovení § 44b zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) "explicitně nevyplývá" - má "nahradit nevyplacené odstupné" a "v rozsahu odpovídajícím poskytnuté kompenzaci přechází právo vymáhat finanční částky po zaměstnavateli na stát a v tomto rozsahu pak logicky zaniká právo zaměstnance vymáhat po zaměstnavateli odstupné, protože nevyplacené odstupné mu bylo kompenzováno (nahrazeno) ze strany státu". Názor žalobkyně, podle něhož "poskytnutí kompenzace Úřadem práce nemá na povinnost zaměstnavatele zaplatit zaměstnanci odstupné v plné výši žádný vliv", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že by poskytnutí kompenzace vedlo "ke zvýhodnění zaměstnanců, kterým by zaměstnavatel odstupné nevyplatil v řádném termínu a učinil tak až po té, co jim byla vyplacena kompenzace Úřadem práce, před těmi, kterým bylo toto odstupné řádně vyplaceno, neboť první z nich by dostali částku rovnající se kompenzaci od Úřadu práce vyplacenou dvakrát". Podle soudu prvního stupně nemůže obstát ani argumentace žalobkyně, podle níž "povinnost zaměstnavatele zaplatit státu zastoupenému Úřadem práce částku odpovídající poskytnuté kompenzaci i po zaplacení odstupného zaměstnanci je určitou formou sankce", neboť "ze zákona o zaměstnanosti nijak nevyplývá, že by povinnost zaměstnavatele zaplatit Úřadu práce částku odpovídající výši vyplacené kompenzace měla v případě zaměstnavatelů, který odstupné zaplatili, povahu sankce", "navíc taková sankce by postihovala ty zaměstnavatele, kteří zaměstnanci odstupné byť i opožděně zaplatili, naproti tomu by nepostihovala zaměstnavatele, kteří zaměstnanci odstupné nezaplatili vůbec". Žalobkyni proto náleží mzda a odstupné pouze ve zbývající části ve výši 41.565,- Kč. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5.8.2014 č.j. 26 Co 300/2014-53 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že dlužníku se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Odvolací soud se ztotožnil "s výkladem zaujatým soudem prvního stupně" s tím, že "jeho odůvodnění a výklad příslušných norem soukromého a veřejného práva považuje za úplné, přesvědčivé a plně na něj odkazuje, neboť má za to, že tímto výkladem bylo dosaženo spravedlivého uspořádání a právě pro dosažení spravedlnosti a nikoliv formální správnosti má být zákon vykládán a dotvářen". Odvolací soud zdůraznil, že smyslem a účelem ustanovení § 44b zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je "poskytnout uchazeči o zaměstnání prostředky pro dobu od skončení pracovního poměru do doby, kdy je možno začít vyplácet bývalému zaměstnanci podporu v nezaměstnanosti, tj. smysl a účel kompenzace je totožný s odstupným", a uzavřel, že "z ničeho nelze dovodit, že smyslem novely zákona o zaměstnanosti zakomponováním ustanovení § 44b bylo to, aby se zaměstnancům, kterým není odstupné hrazeno řádně, dostalo od státu plnění navíc oproti zaměstnancům, kterým není odstupné řádně vyplaceno", popřípadě, že "smyslem úpravy dané v ustanovení § 44b zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) bylo uložení sankce pro zaměstnavatele". Námitku žalobkyně, že soud prvního stupně "ignoroval výklad v odborné literatuře", odvolací soud odmítl s tím, že "tzv. doktrinální výklad (výklad podávaný právními vědci) není pro soud závazný." Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že "zákon o zaměstnanosti nestanoví, že v rozsahu odpovídající poskytnuté kompenzaci přechází právo (bývalého) zaměstnance na odstupné na Úřad práce", a že proto "nelze hovořit o tom, že na straně (bývalého) zaměstnance vznikne bezdůvodné obohacení, které je povinen vrátit, kdyby dostal vyplacenu jak kompenzaci od Úřadu práce, tak odstupné od zaměstnavatele"; kdyby "zákonodárce chtěl, aby Úřad práce jen vyplatil zaměstnanci část odstupného za zaměstnavatele a tuto částku pak na zaměstnavateli vymáhal, tedy že by za zaměstnavatele částečně plnil a v této části by pak vstoupil do práv zaměstnance, jistě by to v zákoně implicitně vyjádřil". To, že kompenzace vyplacená Úřadem práce nenahrazuje odstupné, vyplývá podle názoru žalobkyně též z okolnosti, že kompenzace není, na rozdíl od odstupného, "zdanitelným příjmem". Dovolatelka přirovnává řešenou situaci k případu zmařené veřejné dražby, kdy je dražebník povinen zaplatit náklady zmařené dražby i opakované dražby, a dovozuje, že náhradu zaměstnanci Úřadem práce poskytnuté kompenzace zaměstnavatelem lze též považovat za určitou sankci k zajištění platební kázně zaměstnavatelů", jestliže "zákonodárce zajišťuje platební kázeň vydražitelů a poskytuje určitou kompenzaci pro navrhovatele dražby". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Po podání dovolání byl na společnost CZECH SALES ACADEMY - vyšší odbornou školu a střední odbornou školu s.r.o. usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.4.2015 č.j. KSHK 35 INS 34591/2014-A-17 prohlášen konkurs; účinky prohlášení konkursu nastaly dnem 17.4.2015 v 8.35 hod. Protože žalobkyně podáním ze dne 22.5.2015 navrhla, aby bylo v tomto řízení, přerušeném prohlášením konkursu (§ 263 odst. 1 insolvenčního zákona), pokračováno, dovolací soud v řízení pokračoval s tím, že insolvenční správce dlužníka Indra-Šebesta v.o.s. se stal účastníkem řízení (žalovaným) na místě společnosti CZECH SALES ACADEMY - vyšší odborné školy a střední odborné školy s.r.o. (§ 265 odst. 1 insolvenčního zákona). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve z

Citovaná ustanovení

§ 263 (182/2006 Sb.)§ 265 (182/2006 Sb.)§ 331 (262/2006 Sb.)§ 52 (262/2006 Sb.)§ 67 (262/2006 Sb.)§ 451 (40/1964 Sb.)§ 44b (435/2004 Sb.)§ 10a (99/1963 Sb.)§ 229 (99/1963 Sb.)§ 236 (99/1963 Sb.)§ 237 (99/1963 Sb.)§ 240 (99/1963 Sb.)