21 Cdo 4355/2009 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4355/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. F., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kovářem, advokátem se sídlem v Plzni, Resslova č. 5, proti žalovanému SYSTHERM s.r.o. se sídlem v Plzni, K Papírně č. 172/26, IČO 64830454, zastoupenému JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská třída č. 136, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 32.200,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 396/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2009 č.j. 11 Co 134/2009-61, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce provedené dopisem žalovaného ze dne 5.8.2008 je neplatné, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 32.200,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný „nesplnil zákonné podmínky pro platnost“ tohoto právního úkonu, neboť žalovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru v rozporu s ustanovením § 60 zák. práce skutkově nevymezil důvod tohoto opatření. „Žalobce proto považuje okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné“, a „dožaduje se vyslovení takové neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru také soudem“. Protože „neoznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával“, náleží mu podle ustanovení § 69 odst. 2 odst. b) zák. práce rovněž náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 7.11.2008 č.j. 36 C 396/2008-41, ve znění usnesení ze dne 4.2.2009 č.j. 36 C 396/2008-53, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 28.179,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Kováře a „ČR na účet Okresního soudu Plzeň-město“ soudní poplatek ve výši 2.290,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dne 5.8.2008 (v průběhu zkušební doby) je neplatným právním úkonem, neboť žalovaný v jeho písemném vyhotovení „ve smyslu zákonné úpravy“ skutkově nevymezil důvod tohoto opatření, přičemž „nelze uzavřít“, že by žalovaný neplatnou formu okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 5.8.2008 zhojil následně dopisem ze dne 8.9.2008, ve kterém dodatečně doplnil důvod okamžitého zrušení pracovního poměru jeho skutkovým vymezením, případně tím, že žalobce byl o důvodu tohoto opatření informován ústně. Námitku žalovaného, že se žalobcem prvotně rozvázal pracovní poměr ve zkušební době, a to ústně, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že úmysl žalovaného ukončit pracovní poměr se žalobcem okamžitým zrušením vyplývá nejen z původního vyjádření žalovaného k žalobě, ale i z dodatečně doplněného důvodu okamžitého zrušení v dopise ze dne 8.9.2008, vzájemné korespondence mezi účastníky před zahájením tohoto řízení a ze záznamu do mzdového listu, „což se odrazilo i ve skutečnosti, že žalobci nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti“. Kromě toho soud prvního stupně „v souladu s ustanovením § 69 odst. 2 písm. b) zák. práce“ přiznal žalobci požadovanou náhradu mzdy ve výši 32.200,- Kč. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9.6.2009 č.j. 11 Co 134/2009-61 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 27.823,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Kováře. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v řízení provedl všechny nezbytné důkazy rozhodné pro zjištění skutkového stavu věci a že na jejich základě správně zjistil skutkový stav, který „tvoří spolehlivý základ“ pro právní posouzení věci. Vycházeje z námitky neplatnosti zrušovacího projevu vůle žalovaného ze dne 5.8.2008 obsažené v žalobě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v daném případě žalovaný se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 5.8.2008, „aniž v něm byl skutkově vymezen důvod tohoto okamžitého zrušení“, což „s ohledem na výslovné znění ust. § 60 zák.práce“ činí tento právní úkon neplatným. Nedostatek skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru nelze podle názoru odvolacího soudu ani „nahradit výslechem svědků“ navrhovaných žalovaným, ani „nemohl být zhojen“ dalším dopisem ze dne 8.9.2008, ve kterém žalovaný dodatečně uvedl, v jakém konkrétním jednání žalobce spatřoval důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že za této situace došlo k neplatnému okamžitému zrušení pracovního poměru a žalobce netrval na dalším zaměstnávání, „je třeba mít zato, že ve smyslu ust. § 69 odst. 2 zák. práce skončil pracovní poměr fikcí (dohodou) ke dni 5.8.2008, a nepřichází proto v úvahu dodatečné zrušení pracovního poměru ve zkušební době, jak žalovaný uvádí v odvolání“. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud rovněž přiznal žalobci podle ustanovení § 69 odst. 2 písm. b) zák. práce právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby, „která v daném případě činila 2 měsíce (§ 51 odst. 1 zák. práce)“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že soudy obou stupňů „bez dalšího konstatovaly“, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovaným dne 5.8.2008 je neplatné, aniž by provedly žalovaným navržené důkazy výslechem svědků, kteří „mohli prokázat, že nedílnou součástí oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru byl i záznam o dechové zkoušce“, který „skutkově vymezoval v souladu s § 60 zák. práce důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru“. Soudy obou stupňů rovněž „nepřihlédly k projevené vůli žalovaného ukončit pracovní poměr se žalobcem ve zkušební lhůtě“, neboť – jak dovolatel zdůraznil - „navrhovaní svědci mohli taktéž prokázat“, že pracovní poměr se žalobcem byl již předtím, než bylo žalobci doručeno písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 5.8.2008, „platně ukončen ústním oznámením žalovaného o ukončení pracovního poměru ve zkušební době“; proto „již nebylo nutno ani dopis ze dne 5.8.2008 žalobci zasílat“, neboť „pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným již neexistoval“. Dovolatel dále vytkl soudům, že opominuly, že ustanovení 41a obč. zák., „na který odkazuje § 18 zák. práce“, stanoví, že v případě, že má neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Vzhledem k tomu, že z písemného úkonu žalovaného ze dne 5.8.2008 učiněného ve zkušební době „lze nesporně vyvodit vůli žalovaného ukončit se žalobcem pracovní poměr“, a protože platné zrušení pracovního poměru ve zkušební době zákon nepodmiňuje skutkovým vymezením důvodu tohoto opatření, je podle názoru dovolatele odůvodněn závěr, že, i kdyby dopis ze dne 5.8.2008 neměl náležitosti platného okamžitého zrušení pracovního poměru, „lze jej za každých okolností považovat za oznámení o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, jehož formální náležitosti tento dopis splňoval“. Kromě toho soudy nesprávně aplikovaly „i samotnou fikci dle § 69 odst. 2 zák. práce“, neboť podle názoru dovolatele „z dopisu žalobce ze dne 12.8.2008 vyplývá skutečnost, že má zájem u žalovaného dále setrvávat v pracovním poměru, tedy že na dalším zaměstnávání trvá“, a že „tímto dopisem pouze projevuje svou vůli – určitý návrh, že v případě, že zaměstnavatel ho již nechce zaměstnávat, je ochoten na toto přistoupit, ale pouze za podmínek, že s ním ukončí pracovní poměr dohodou“. I kdyby – jak dovolatel připustil – bylo možno tuto fikci aplikovat, „dochází tímto k porušení ústavně zaručených práv“, jestliže „žalovaný jako zaměstnavatel by měl nést neblahé následky za to, že omylem neučinil právní úkon formálně správně, i když zaměstnanec zásadně porušuje svoje povinnosti z pracovního poměru“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacíh