21 Cdo 304/2003 – Nejvyšší soud

21 Cdo 304/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce T. S. B., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované H. B., zastoupené advokátem, o 42.910,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 115/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2002 č.j. 49 Co 253/2001-48, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 42.910,- Kč s 17% úrokem od \"vyplacení odstupného\" do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 17.12.1997 dal žalované výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, podle které měl pracovní poměr účastníků skončit dnem 31.3.1998, a že jí v souvislosti s tímto rozvázáním pracovního poměru vyplatil podle ustanovení § 60a zákoníku práce odstupné ve výši 59.111,- Kč \"před zdaněním\". Žalovaná napadla u soudu platnost uvedené výpovědi z pracovního poměru a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9.3.1999 č.j. 49 C 176/98-17 bylo její žalobě vyhověno; vzhledem k tomu, že žalovaná rovněž požadovala, aby jí žalobce nadále zaměstnával, pracovní poměr účastníků trvá i nadále. Protože podle ustanovení § 60a odst.1 zákoníku práce lze poskytnout odstupné jen tehdy, jestliže pracovní poměr byl rozvázán podle ustanovení § 46 odst.1 písm. a) až c) zákoníku práce, bylo odstupné žalované vyplaceno bez právního důvodu. Žalovaná však odmítá odstupné žalobci vrátit. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.11.2000 č.j. 38 C 115/99-34 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 42.910,- Kč s 12% úrokem od 19.5.1999 do zaplacení, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení dalšího 5% úroku z částky 42.910,- Kč od 16.5.1999 do zaplacení, zamítl žalobu v časti, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 17% úroku z částky 42.910,- Kč za dobu od 15.4.1998 do 15.5.1999 a 12% úroku z částky 42.910,- Kč za dobu od 16.5. do 18.5.1999, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.320,- Kč k rukám jeho \"právního zástupce\". Soud prvního stupně zjistil, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9.3.1999 č.j. 49 C 176/98-17 bylo určeno, že je neplatná výpověď z pracovního poměru, kterou žalobce dal dne 17.12.1999 žalované podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, že žalovaná trvala na tom, aby jí žalobce i nadále zaměstnával, a že pracovní poměr účastníků skončil až dnem 30.11.1999 na základě dohody o rozvázání pracovního poměru, která byla uzavřena z důvodu neuvedeného v ustanoveních § 46 odst.1 písm.a) až c) zákoníku práce. Protože odstupné bylo žalované vyplaceno na základě neplatné výpovědi z pracovního poměru, \"došlo tím k plnění z neplatného právního úkonu\" a žalované \"vzniklo\" bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu ustanovení § 243 odst.1 zákoníku práce povinna vydat žalobci. Námitku žalované, že odstupné přijala \"v dobré víře\", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že \"dobrá víra na straně žalované dána nebyla, jelikož žalovaná od počátku, co jí byla žalobcem výpověď z pracovního poměru dána, tuto považovala za neplatnou\". Skutečnost, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podala u soudu až po vyplacení odstupného dne 24.5.1998 (správně dne 29.5.1998), nelze považovat \"za relevantní, a to vzhledem k námitce žalované, že nebyla od počátku přesvědčena o neplatnosti výpovědi\". K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.3.2002 č.j. 49 Co 253/2001-48 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 42.910,- Kč s 12% úrokem od 19.5.1999 do zaplacení zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 20.410,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že vyplacením odstupného vzniklo žalované bezdůvodné obohacení. Podle ustanovení § 243 odst.3 zákoníku práce je však žalovaná povinna vydat získané bezdůvodné obohacení žalobci, jen jestliže v době jeho vyplacení věděla nebo musela z okolností předpokládat, že jde o částku nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a prokázat žalobce. Podle názoru odvolacího soudu nelze \"nedostatek dobré víry\" žalované ve smyslu ustanovení § 243 odst.3 zákoníku práce spatřovat v jejích pochybnostech o platnosti výpovědi z pracovního poměru, neboť z nich nevyplývá \"její vědomost o tom, že jí odstupné nenáleží\", a ani nejsou způsobilé \"založit takové okolnosti, z nichž by žalovaná musela nedůvodnost vyplacení odstupného předpokládat\". Závěr o tom, že žalovaná musela předpokládat, že se jedná o částku nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou, by podle názoru odvolacího soudu \"ve svém důsledku znamenal, že by na žalovanou jako zaměstnankyni, jde-li o její orientaci v právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru, byly kladeny vyšší nároky než na žalobce jako zaměstnavatele, vybaveného na rozdíl od žalované k řešení těchto otázek odborným aparátem\". Protože z výsledků dokazování \"navíc nevyplývají pochybnosti žalované o platnosti výpovědi z pracovního poměru v době vyplacení odstupného\" (žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalobkyně podala až po vyplacení odstupného dne 29.5.1998), dospěl odvolací soud k závěru, že \"v době vyplacení odstupného žalobkyně byla v dobré víře, že jí toto náleží\". Podmínky k vydání bezdůvodného obohacení uvedené v ustanovení § 243 odst.3 zákoníku práce nebyly splněny, a proto žaloba nemůže být důvodná. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v době výplaty odstupného si oba účastníci \"byli vědomi\" toho, že \"vyplacená částka představuje odstupné vyplacené v návaznosti na rozvázání pracovního poměru výpovědí\". Na povinnost žalované vrátit poskytnuté odstupné nelze užít ustanovení § 243 odst.3 zákoníku práce, které se vztahuje jen na případy částek vyplacených omylem nebo nesprávně určených, neboť ani o jeden z těchto případů se v posuzované věci nejedná; ustanovení § 243 odst.3 zákoníku práce proto vůbec nemělo být při právním posouzení věci použito. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by nebylo prokázáno, že žalovaná v době vyplacení odstupného věděla nebo musela z okolností předpokládat, že jde o částku nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou. Poukazuje na to, že při výplatě odstupného žalované byl přítomen její \"právní zástupce\", což svědčí o tom, že se již v této době \"vážně zabývala právními aspekty ukončení svého pracovního poměru a tyto otázky řešila za pomoci právního zástupce jako osoby znalé práva a s dostatečnou právní praxí\". Žalovaná proto musela \"přinejmenším od svého právního zástupce vědět, že jí daná výpověď má flagrantní právní nedostatky a v případném soudním sporu nemůže obstát\". Protože za této situace musela žalovaná \"předpokládat, že její pracovní poměr nebyl ukončen po právu\", věděla také, že ani odstupné jí \"nebylo vyplaceno poprávu\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že argumenty žalobce nejsou způsobilé zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Výklad ustanovení § 243 zákoníku práce podaný v dovolání představuje \"vyloženou ekvilibristiku\", který nebere mimo jiné v úvahu, že vrácení bezdůvodného obohacení zaměstnancem je vybudováno \"na tzv. dobré víře\", neboť plnění představující bezdůvodné obohacení se vrací jen při \"absenci dobré víry\". Skutečnost, že při převzetí odstupného byl se žalovanou i její zástupce, pak svědčí o tom, že si žalovaná \"počínala obezřetně\"; případný spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru byl v té době \"v nedohlednu a výsledek sporu nejistý\" a z \"přítomnosti advokáta tedy není možné dovodit špatnou víru\". Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že proti tomuto rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že odstupné, jehož vrácení se žalobce domáhá, bylo žalované vyplacen