21 Cdo 1218/2005 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1218/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. V. R., zastoupeného JUDr. V. Š., proti žalované B. c. p. P., a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 136/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2005 č.j. 14 Co 417/2004-67, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. června 2004 č.j. 27 C 136/2002-45 ve znění usnesení ze dne 22. října 2004 č.j. 27 C 136/2002-61 (s výjimkou výroků o náhradě mzdy) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 26.7.2002 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Uvedla, že poté, co byla pravomocně určena rozhodnutím soudu ze dne 3.5.2002 neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou dala žalobci dne 27.6.2000, vyzvala žalobce dopisy ze dne 3.7., 10.7. a 15.7.2002 k nástupu do práce ve lhůtě, která byla dostatečná k tomu, aby mohl ukončit svůj pracovněprávní vztah se společností C., spol. s r.o. Žalobce však hodlal nastoupit do práce až dnem 1.10.2002 s tím, že společnosti C., spol. s r.o. dal dne 10.7.2002 výpověď z pracovního poměru a že výpovědní doba podle ní uplyne dnem 30.9.2002. Vzhledem k tomu, že žalobce opakovaně odmítl nastoupit do práce, a to \"i přes opakované výzvy k nástupu do práce a upozornění, že pokud nenastoupí do práce do 22.7.2002, bude tato skutečnost považována za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\", považuje žalovaná jednaní žalobce za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu od 1.9.2000 do 15.7.2002 částku 416.137,50 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je zaměstnancem žalované podle pracovní smlouvy ze dne 31.12.1993, že mu žalovaná dala dne 27.6.2000 výpověď z pracovního poměru, která byla \"s konečnou platností\" rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3.5.2002 č.j. 13 Co 181/2002-63 prohlášena za neplatnou, a že za trvání sporu navázal pracovní poměr se společností C., spol. s r.o., neboť mu žalovaná \"znemožnila opětný nástup do práce\". Po obdržení písemného vyhotovení rozsudku Městského soudu v Praze proběhlo mezi účastníky dne 10.7.2002 jednání o \"modalitách žalobcova opětného nástupu do práce\", při němž žalované sdělil, že nemůže nastoupit do práce již dne 15.7.2002 (jak požadovala žalovaná), ale až 1.10.2002 (po rozvázání pracovního poměru se společností C., spol. s r.o.). Následně byla \"mezi stranami vyměněna řada dopisů\", v nichž žalovaná trvala na nástupu do práce nejpozději dne 22.7.2002; poté, co žalobce tuto výzvu odmítl, obdržel okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 26.7.2002. Žalobce má za to, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, neboť v nástupu do práce u žalované mu bránila \"závažná překážka, jejíž odstranění by z jeho strany vyžadovalo porušení zákonných předpisů o ukončení pracovního poměru u firmy C.\", a pracovní kázeň tedy neporušil. Z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27.6.2000 požadoval žalobce náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zákoníku práce ve výši průměrného výdělku. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18.6.2004 č.j. 27 C 136/2002-45 ve znění usnesení ze dne 22.10.2004 č.j. 27 C 136/2002-61 zamítl žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 26.7.2002 je neplatné, žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě mzdy 325.255,50 Kč, zamítl žalobu o zaplacení další náhrady mzdy ve výši 90.882,- Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že žalobce po podání výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.2000 začal \"po dobu soudního řízení o určení její neplatnosti\" pracovat u společnosti C., spol. s r.o. jako dispečer - kontrolor. Po té, co byla tato výpověď z pracovního poměru pravomocně prohlášena za neplatnou (rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dnem 27.6.2002), žalovaná vyzvala žalobce k nástupu do práce nejpozději do 22.7.2002; žalobce této výzvě nevyhověl s tím, že může nastoupit do práce až od 1.10.2002, neboť společnost C., spol. s r.o. \"trvá na dodržení dvouměsíční výpovědní doby\" a výpověď z pracovního poměru podal dne 11.7.2002. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce porušil svou povinnost konat osobně práci podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a že žalovaná jeho nepřítomnost v práci kvalifikovala jako neomluvenou. Vzhledem k tomu, že nepřítomnost žalobce v práci v době od 15.7. do 26.7.2002 \"nelze podřadit pod žádnou ze zákonem stanovených překážek v práci na straně zaměstnance\", představuje taková \"dlouhotrvající absence\" zvlášť hrubé porušení pracovní kázně a tedy i důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce. Podle názoru soudu prvního stupně žalobci náleží na náhradě mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27.6.2000 podle ustanovení § 61 zákoníku práce za dobu od 1.9.2000 do 27.6.2002 částka 524.357,- Kč a na náhradě mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce (protože žalovaná vyzvala žalobce k nástupu do práce až dne 15.7.2002) za dobu od 28.6. do 14.7.2002 částka 6.114,- Kč; protože je soud \"dle ust. § 153 odst.2 o.s.ř. vázán návrhy účastníků\", přiznal žalobci \"jím požadovanou částku\", od níž odečetl již zaplacených 90.882,- Kč. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.1.2005 č.j. 14 Co 417/2004-67 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že \"okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalované dané dopisem ze dne 26.7.2002\" je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 10.377,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.000,- Kč. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalobcův pracovní poměr se společností C., spol. s r.o. je třeba považovat, i když byl sjednán na \"plný úvazek\", za vedlejší pracovní poměr, neboť zákoník práce \"neumožňuje, aby byl zaměstnanec zaměstnán ve dvou hlavních pracovních poměrech\", a že na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 11.7.2002 proto pracovní poměr skončil podle ustanovení § 70b odst.1 zákoníku práce dnem 26.7.2002. Protože žalobce mohl opětovně nastoupit do práce u žalované dnem 27.7.2002, lze podle názoru odvolacího soudu \"teprve od tohoto data jednání žalobce kvalifikovat jako neomluvenou absenci\"; žalovaná tedy dne 26.7.2002 přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru \"předčasně\", neboť žalobce byl dosud vázán \"pracovní povinností\" ke společnosti C., spol. s r.o. a porušení pracovní kázně nelze spatřovat v tom, že nehověl výzvě žalované ze dne 15.7.2002. Odvolací soud uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované představuje zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení § 7 odst.2 zákoníku práce; žalovaná totiž \"využila situace, kdy žalobce neměl jinou objektivní možnost, jak pracovní poměr s C., s.r.o. ukončit a výzvě žalované k nástupu do zaměstnání vyhovět\" a jednání žalované \"tak lze považovat za chování, které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy s úmyslem způsobit žalobci újmu\", když \"vzniklou situaci zavinila sama žalovaná, která dala žalobci neplatnou výpověď z pracovního poměru a žalobce tak byl nucen si najít po dobu trvání soudního sporu jiné zaměstnání\". Námitku žalované, že žalobce měl pro ukončení svého pracovního poměru se společností C., spol. s r.o. dostatečný časový prostor, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze v řízení o neplatnost výpovědi byl sice vyhlášen již dne 3.5.2002, avšak tímto dnem jím byl vázán pouze soud a pro účastníky se stal závazným teprve nabytím právní moci. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 26.7.2002 je proto neplatným právním úkonem. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Poté, co uvedla, že \"obsah písemného odůvodnění v doručeném rozsudku je odlišný od ústního odůvodnění vyneseného po vyhlášení rozsudku\", namítá v první řadě, že neplatnost výpovědi z pracovního poměru byla pravomocně určena dnem 27.6.2002, že žalovaná se - jak bylo dokazováním zjištěno - vyjádřila již dne 3.7.2002, že žalobce \"má možnost pokračovat v práci\", a že tedy žalobce mohl vypovědět svůj pracovní poměr se společností C., spol. s r.o. nejpozději po obdržení tohoto dopisu. I kdyby byl \"rozhodným pro začátek běhu výpovědní lhůty\" dopis ze dne 10.7.2002, postupoval soud \"nepřesně\", neboť \"začíná počítat výpovědní lhůtu bez udání